Zapominani

Vraeaeth Öhner

Odpoveì na otazku, proc lidem pripada tak tezke premyslet o zapominani v pozitivnich pojmech: Protoze oznacuje pohyb, ktery vede do nicoty: nedychatelne prazdno. Ve skutecnoeti neni nutne hovorit o cistem zapomneni, kdyz se jedna o to, vyzvednout pozitivni silu zapominani, charakterizovat je jako aktivni schopnost.

Zaprve neni zapominani opak vzpominani si, ale jeho nejvysunutejsi hranice, presny vnejsek vzpominani, kam vse vzpominani jde a odkud vsechno vzpominani pochazi. Vzpominani a zapominani patri nerozlucne dohromady: Nejdriv musim zapomenout, abych si mohl vzpomenout. To znamena, ze vzpominani a zapominani se nepodminuji v tom pomeru, jak se o nich obecne uvazuje, predevsim v paradigmatu pamet jako sklad reprodukovatelnych dat, ze zapominani stoji v ceste pameti bez mezer. Je tomu spis naopak: Kdo neumi zapominat, nema zadnou pamet, protoze jsou vsechny jeho dojmy, soucasne i minule, simultanne odvolatelne. Ze hovorime o pameti je rezultat vedomi, ze existuje nejake zapominani.

Pamet v sobe skryva vzdy dil zapomneni. Muze se konstituovat pouze akty castecneho zapomenuti. Pouze tak, ze zapominame napriklad podrobnosti, si vubec muzeme pamatovat. Pamatovat si a zapominat patri k sobe jako nadechnuti a vydechnuti.

Zvlastne se v teto souvislosti vyjima, ze se o zapominani mluvilo tak dlouhou dobu pouze v pejorativnich ci nedostatek vyjadrujicich pojmech. Nejenze se zapomenuti povetsine pripisuje vina na zlech soucasnosti (viz analyza mytu od Leviho-Strausse v: "Mythos und Vergessen"), nejenze narizene zapomenuti platilo v rimskem pravu za trest, ktery byl hodnocen vys nez trest smrti (damnatio mmemoriae: vyhnanstvi pri soucasnem vymazani jmena z analu), zapominani byva vetsinou zminovano pouze v kontextu, kdy je vyzyvana povinnost si pamatovat: Nikdy nezapomenout! (Jednim z vychozich bodu soucasne debaty historiku je starost, jak predavat dalsim generacim verne vedomi o holocaustu, az nebudou nazivu svedci te doby.)

Zde musime rozlisovat mezi dvema druhy diskuze o zapominani: Jedna vychazi z daneho radu, tedy do jiste miry z hotoveho produktu, aby upozornovala na ony, rovnez konkretni skutecnosti, ktere musi kritizovany rad systematicky vytesnovat, nechavat na ne zapomenout. Zde se tedy jedna o rozpor mezi rozdilnymi obsahy pameti, pricemz se dosti pravem da hovorit o politickem diskurzu o zapominani. Zachovani vzpominky na holocaust sem rozhodne patri, predevsim kdyz pomyslime na revizionisticky kontext, ktery zavdava skutecnou pricinu k obavam z pliziveho zapomenuti.

Krome teto politicky motivovane diskuze o zapomneni existuje jeste druha, ktera vychazi nikoliv z hotovych radu, ale z produkcnich procesu; odtamtud, kde zapominani jako aktivni sila umoznuje produkci, ktera neni na produktu jiz patrna: Vsechny vytvory noveho (predevsim prirozene z oblasti estetiky) jsou tomu prikladem, protoze geneaologocke urceni jejich vzniku tento vznik nedesifruje beze zbytku. Tato diskuze by mohla byt oznacena jako tvurci diskurz o zapominani, ktery se od politickeho odlisuje tim, ze zde zapominani vystupuje jako cista sila, jako zjeveni neznama, a ne jako pametovy obsah, ktery byl potlacen.

Tato uvaha by mohla byt oznacena jako specificky imanentni moderne, take proto, ze ji Heidegger tematizoval pod nazvem "byti v okamziku pro svoji dobu", kdyby nehovoril jiz v antickem recku Hesiod o dvou druzich zapomneni: O zapomneni dobra, jehoz matkou je spor, ktery ma za cil zniceni a vyhlazeni protivnika, a o zapomneni zla, ktere nam daruji muzy a diky nemuz lide zazivaji okamziky sdileneho stesti (zde: moznost intenzivniho prozitku okamziku). Zde jiz nachazime rozliseni mezi politicke a tvurci zapominani v zarodku.

At je tomu jak chce, i ve druhem zminenem pripade tvurciho zapominani trva nerozlucne spojeni vzpominani si a zapominani: I kdyz by tvurci produkce mela byt skutecne podminena zapomnenim, presto si produkty teto tvurci cinnosti kladou narok mit vecne hodnoty (alespon povazuje moderna intenzivni okamzik za vecny). V tomto smyslu se skupine vergessen skytaji moznosti, jak se od tohoto diskurzu odlisit.

K tomuto problemu viz take: Manfred Schneider: Remember Me! Mediengeschichte eines Imperativs (Anekdote von der Atompriesterschaft).

home of